Bez Kofeinu

Krátké pojednání o nepovinné praxi II

Za zadním oknem je tma, v rytmu stroboskopu se mihne do skel modré světlo majáků. Hodiny ukazují půl jedné ráno (nebo večer, podle přístupu pozorovatele). Do klidu velkoměsta se ozývá siréna. Sedím připoutaná v zadní části záchranného vozu, dívám se na ubíhající silnici, šedo-bílý pruh uprostřed zorného pole.
V šeru kabiny zavřu oči, opřu se do sedačky. V hlavě mi zazní jediná věta: "Příště si vezmu kinedryl, jinak se jim tu pozvracím." Nechoďte na záchranku, pokud se vám v autech dělá špatně.

Na naší fakultě existuje volitelný předmět "Praxe na záchranné službě". Celková časová dotace činí 30 hodin, zápočet je udělován na Ústavu biofyziky a je ohodnocen 2 kredity.
V anotaci na sisu ani na wikiscriptech jsem se ale příliš detailů o předmětu nedozvěděla. Takže je píši teď jako dovětek z empiricky získaných poznatků (Pozn.: čili tento článek je primárně určen studentům LFP, což samozřejmě nevylučuje přítomnost dalších čtenářů.)

Slouží se 12 hodinové služby ("Co jsem to slyšela? Hluboké povzdechy nad takovou pracovní dobou?" - "Ne, byl to vítr prohánějící se rozestavěnými chodbami nemocnice."), ranní nebo noční. Praxe probíhá na dvou výjezdních stanovištích - Bory a Lidická. Každé z nich je zvyklé střídat směny v trochu jiný čas, zvlášť komplikované je to ve chvíli, kdy v registračním systému jsou noční praxe vypisovány od 17:00 do 5:00, ale v reálu by stačilo přijít až na 18:30 (Nejlepší byl vyděšený výraz záchranářky, když jsem jí řekla, že tedy budu odcházet v pět ráno: "No to je nesmysl, přece nepustím holku v pět ráno za tmy samotnou domů. Ne, zůstaneš tu s námi do sedmi." Dík.).

Třicetihodinová dotace je spíše orientační - přepočítáno na dvanáctky, vychází celý předmět na dvě a půl služeb, nicméně někomu stačila služba jedna, jiní si počet hodin ztrojnásobili.
Pozn.: Informační schůzka se školením BOZP probíhá v zimní semestru až v půlce listopadu, takže nepanikařte jako já, když vám na konci října ještě nepřišel žádný email.

Zmíním-li registrační systém, musím dodat ještě jednu poznámku: Přestože jsou na borskou stanici vypsány 3 místa, v okamžiku, kdy je jedno zabrané, už se na danou směnu nenahlašujte. Ani kdyby ten jeden člověk byl váš nejvíc nejlepší kamarád (nebo cokoli na ten způsob, klidně i nejvíc nejhorší nepřítel, to je mi upřímně zcela egál.). Zvláště ne na noční a ne v termínech praxí ZČU studentů oboru Záchranář (ti mívají praxe v prosinci v průběhu několika týdnů před vánoci, a dále první dva týdny v lednu). Důvod je prostý: Nedostanete se na výjezdy, takže se pak může stát, že za směnu pojedete 2x až 3x. 

Jaké výjezdní stanoviště zvolit je na uvážení každého studenta: Převážnou část praxe jsem jezdila s lidickými, tedy Plzeň - Sever. Oproti Borům mají "jen" dvě eRZety - tedy velká vozidla a jedno lékařské auto RV. V celkovém součtu by se mohlo zdát, že počet výjezdů bude nižší, ale zažila jsem služby, kdy jsem z Lochotína vyjížděla během denní směny 8x, zatímco na Borech jen 4x. 

S sebou na službu jsem si brala dostatek jídla, pití (i když by spíš byl lepší hrneček a pytlíky čaje), učení (kdyby náhodou) a věci osobní potřeby. Oblečení jsem vyfasovala erární, tedy bundu a kalhoty. Jelikož jsem jezdila v zimě, doporučuji termotriko, flaušovku, teplé ponožky a povinností jsou pevné boty. K vrchní části oděvu je ještě nutné připevnit průkaz studenta. 

Co na službě budete nebo nebudete dělat nezáleží jen na vás, ale také na personálu. Pokud to jde, jezděte s RZami, i kdyby to byl sekundární převoz pacienta. Nečekejte na výjezd RV, protože ten může být taky jen jeden během dvanácti hodin (Často bývá obsazena třemi lidmi, tedy záchranář, lékař a záchranář v zácviku, do auta se tedy nevejdete.)
Zatím jsem měla štěstí a personál mě nechal naměřit základní vitální hodnoty, napíchnout kanylu, obsloužit roztoky, občas se mi dostalo do rukou EKG, několikrát jsem si pacienta vyšetřila. Když si budete chtít cokoli vyzkoušet, zeptejte se, když vám něco nebude jasné, zeptejte se, když vidíte, že potřebují pomoct, nabídněte se. Nemá smysl sedět na výjezdní stanici jako pytlík s odpadem čekající na vynesení do popelnice a doufat v  TEN výjezd s výzvou: Zástava. Takové případy nebývají časté, jezdili jsme k epistaxi, bolestem břicha, stenokardiím nebo dušnosti.

Sedm hodin ráno, služba se ještě nestihla zcela vyměnit. Do reproduktorů se ozve: "Hlídka číslo 55- má výjezd." RV jede v závěsu za námi, výzva: "Překotný porod." V erzetě nabírám porodní balíček, deky a termokit. 'Jak jsme se to učili na LSS?' Když je APGAR skore pod tři, je to indikace k intervenci, stejně tak pulsace pod 60 je indikací ke KPR? Dítě přišlo na svět deset minut po našem příjezdu. "Zajisti mi placentu." Mini koupelna s mini sprchovým koutem, kde se prcek narodil, a teď já v pracovní obuvi mám ten malý plačící uzlík v termofolii a ve vakuovce obejít, zeptat se matky, jestli je všechno v cajku a sebrat placentu. Některé služby jsou výživné. Z takových mám pocit, že to, co všichni ti lidé kolem mě dělají, má smysl. A že to vidí stejně jako já.  

Co se hodí: Hned první službu si poproste o miniexkurzi ve výjezdním voze, ukázku a nácvik obsluhy přístrojů (zjm. Corpuls, čili monitor) a orientaci v batohu. Batoh bude vaším kámošem na cestách. Cokoli z batohu použijete (vyjma diagnostiky, kterou si hlídejte, aby nezůstala na místě zásahu), je nutné doplnit. Totéž platí o materiálu spotřebovaném z vozu.
Pozn.: Výjezdní hlídce se představte a sdělte, že studujete medicínu. Další vysvětlování pak nebude potřeba.

Někdy jsem si říkala, jaká je škoda, že se ve škole neučíme praktické věci - jak naředit roztoky, kam zapojit kyslíkovou masku, na kolik litrů pustit průtok, jak se manipuluje s odsávačkou, kde hledat žíly, když u pacienta žádné vidět nejsou. (Dokonce nás nikdo ani nenutí navrhnout terapii - učíme se o patofyziologii toho a toho onemocnění s incidencí 1:2 000 000, ale neumíme zaléčit anterolaterární infarkt myokardu). Mohu si namítnout: "Ale od toho přece mám sestřičky." Za kým půjde sestra/bratr, když jí/mu nepůjde zakanylovat pacient? Za lékařem. Dámy, pánové a intersex - medicína vás do praxe nepřipraví. A jak pravili záchranáři: To žádná škola.

Asi to tady na blogu zmiňuji příliš často: Naskočte do praxe a do provozu co nejdříve to půjde. Je jedno, jestli vystřídáte tři nebo čtyři stáže na zcela odlišných odděleních (viz mě, která si stále střihá mezi soudním a urgentem a není napevno rozhodnuta). Protože nikdo vás tohle ve škole nenaučí. 

O upřímném předsevzetí

"Hlavně aby to nebyla rakovina," povzdechl si pacient, když jsme byli na odchodu z pokoje. Jeho žlučník mi při vyšetření břicha pohmatem dost silně odporoval, téměř to vypadalo, jako by mi chtěl skrz břišní stěnu vynadat, cože jsem se opovážila na něj sáhnout, podobně jako má imunita, která se rozhodla, že před vánoci je nejlepší čas na řešení kapénkové infekce horních cest dýchacích.

"Víte, ona to ale rakovina je,"prohlásil pak vyučující za zavřenými dveřmi pacientova pokoje. Přišel na mě, krom návalu kýchání a svědění v nose, i jeden z medicínských "to si ze mě snad děláš prd-" momentů (takových mívám dost, zejména ve spojitosti s interními obory). Nasálním hlasem jsem se po zvažující diskuzi s kolegyní zeptala, zda se tedy diagnosa pacientům říká včas, a zda se jim říká vůbec. Z té odpovědi jsem rozpačitá doteď.

Tak ty bys chtěl na medicínu.

9/11/2017

Demotivační článek pro všechny bývale-budoucí uchazeče. Krátké zamyšlení předtím, než si nasadíte růžové brýle, vyplníte přihlášku a zaplatíte poplatky.

Kdyby mi kdokoli řekl čtyři roky zpátky, že 9. listopadu léta páně 2017 prosedím den nad vypracovanými otázkami z farmakologie, v mezičase si střihnu přednášku z interny, dojdu nakoupit jídlo k večeři a odeslat balík do Ostravy, položila bych mu ruku na rameno a prohlásila: "No, to je sice hezké, že mi to tu říkáš, ale prosímtě, v pondělí máme odevzdat první verzi divadelní hry, a tebe bych potřebovala obsadit do role Střeleného Pírka." Říct mi něco podobného před týdnem, pokývala bych hlavou, a pak prohodila nějaký nejapný žertík. 

V posledních letech se z nějakého důvodu rozmohl trend podávat si přihlášky na lékařské fakulty jako první volbu. Že jsem byla jedním z následovníků tohoto fenoménu, nemohu popírat. Je to skutečně tak.
Nelze říci, že by převis uchazečů ubíral počty přijatých studentů jiným oborům. Technické školy stále povedou prim (Protože, a to píši zcela upřímně: Kdybych neflákala matematiku, a na konci gymnázia se měla rozhodovat, kam nakonec půjdu, těžce a důkladně bych zvažovala, zda by potravinářská chemie nebyla lepší volbou - studium je o rok kratší, odborné, vědecky orientované a v praxi alespoň v počátečních letech lépe ohodnocené.). Humanitně zaměření mi teď benevolentně odpustí, jelikož je v rámci zachování čistého ovzduší nebudu příliš zmiňovat. 


Takže ty se bojíš smrti.

9/9/2017

Optimistické čtení do dalšího semestru. Jinak to přeci ani neumím.

Strach je přirozenou součástí našich životů. Dokonce je vlastností natolik vitální, bez které by se živočišné druhy nemohly efektivně rozvíjet, a genetická informace by utonula v pohřebišti dějin, neboť by jedinci bez zdravého respektu z nepřátel hynuli v mezitlupových bitvách, končili by pokousaní a spořádaní šavlozubými tygry, rozmačkání osrstěnými nosorožci nebo obtěžkáni tíhou pijavic, protože vlezli do neznámého pralesního jezera.

Kdo se nebojí, nechť hodí kamenem - a někoho trefí, ten někdo po něm ve zlostném a agresivním křiku vyběhne s napřaženou pěstí a divokým výrazem vendety ve tváři - a čeká. Necítíš nával adrenalinu? Divný pocit kolem žaludku (nebo v kalhotách)? Bušení v hlavě a pulzující spánky?

Můj strach je jeden. Jmenuje se smrt.


Když mám tedy ten třeťák za sebou.

5/8/2017

"Když jsou vám dva roky, tak jeden rok je pro vás padesát procent života. Ale když je vám dvacetsedm, jsou to už jen procenta tři." Thomas Ridgewell o tom, jak je čas relativní.  A čím méně procent, tím rychleji vše ubíhá. V pěti letech se rok táhl jako med z pláství, a o osmnáct zim později nestíhám otáčet stránkami kalendáře. Dostávám se blízko k hranici, kdy si budu moci říct, že je mi za pár let třicet.

Nikdy jsem nebyla přesvědčená o tom, že bych se dožila poklidného stáří. Zkrátka s mojí povahou a štěstím na náhody budu ráda, pokud sfouknu padesát svíček, jenže za dvacetsedm let už možná vyčerpáme veškeré zdroje parafínu, a včely do té doby vymřou, takže nakonec budu na té velkolepé párty sedět sama u čtvercového stolu bodově osvětleného zaprášenou žárovkou visící ze stropu ponuré kuchyně, jejíž zbytky tonou ve tmě, se špičatou pruhovanou čepičkou posazenou šikmo na hlavě, s frkačkou mezi zuby, netrpělivě sledující piškotový dort a nástěnné hodiny, aby konečně odbily půlnoc, a s jejich úderem se kuchyní rozezní smutné zahvízdání a melancholický popěvek "Hodně štěstí, zdraví." S poslední repeticí padnu mrtvá obličejem do dortu, korpus topící se v čokoládovém krému na padrť a cákance zbytků náplně roztříštěné po stole. Jo, takový konec bych celkem brala.
Jestli mi nějaký ročník ubral v naději na dožití, byl to třeťák. Usoudila jsem tak poté, co jsem se v DMku přistihla, že instinktivně a automaticky nesahám do řady "Péče o mladistvou pleť se sklony k akné", ale do produktů z kolekce "První vrásky" a "Stop aging".

čtou mě