Nechtěla jsem spát pod mostem, tak spím na kolejích I.

2/10/2014

Titulek je dvojznačný; abych byla upřímná, po dvou dnech medicíny opravdu spím "na kolejích" - a to vždy cestou v tramvaji směr Lochotín. Prostě ty ranní přednášky v přeplněné posluchárně mě vybijí, a pak nutí potupně přivírat oči kde se dá.

Druhou verzí výkladu může být krátký úvod do problematiky kolejního ubytování pro studenty. Protože se k tomu zatím nikdo v internetovém světě neměl (a protože mě to jako nastupující prvačku celkem rozčilovalo), rozhodla jsem se napsat pár slov (ironie) o Koleji Heyrovského.

Dokud ze mě nebude crčet krev.

14/9/2014

...tak se z transfúzního oddělení nehnu.

Jsem tak trochu masochista. Abych vám to dokázala, uvedu několik příkladů: Jako malá jsem velice ráda lezla po kolenou kolem hostů sedících na gauči a při krátké obchůzce je hryzala do holení (i když tohle je spíš projevem sadismu). Po shlédnutí filmů a pořadů o čertech (a hlavně o podepisování smluv vlastní krví) jsem se rozhodla, že i já bych měla podškrábnout nějaký pekelně výhodný kontrakt, a tak jsem se tak dlouho rýpala párátkem v dásni, až jsem mohla uzavírat jednu dohodu za druhou. Většinu mých mléčných zubů jsem si vytrhala sama (doteď mne mrzí, že mi nezůstal ani jeden. Protože jsem největší dávku položila po omytí na rozehřáté ústřední topení, a nějakým záhadným způsobem všechny zuby praskly vejpůl). Kdykoli se jen trochu bouchnu, mám modřinu a vůbec mi to nevadí. Občas toho někdo zneužije (třeba že do mě schválně praští, a stopuje, za jak dlouho mi místo zmodrá) a občas se mě taky lidé ptají, zda nejsem doma týraná (jednou tak učinila praktická lékařka a podruhé učitelka tělocviku, když jsem v kraťasech odhalila rozsáhlá jelita na stehnech, vzniklá po neúspěšném sjezdu kopce na dřevěných saních). Během lyžařského kurzu jsem hned ze začátku trochu nešikovně spadla na zledovatělé sjezdovce. Zbytek týdne jsem dojezdila v pohodě, byť s bolavým kolenem. O další týden později jsem už ležela na ortopedii po operaci kolenního kloubu. Chodila jsem půlroku na thaibox.
Bylo tedy jen otázkou času, kdy se rozhodnu dobrovolně darovat krev.

Rodiče mi v tom nezabránili

14/9/2014

Nevím, jestli toho pak nebud(o)u litovat.

Za svůj krátký život jsem kolidovala mezi třemi povoláními: novinář, chemický inženýr a lékař. Do výběru nezahrnuji školku, kdy můj záběr ještě obsahoval hasiče, policistu, popeláře, veterinářku, zpěvačku atp.
Pozn.: Jistě jste si všimli, že příliš často nepřechyluji. Mně se prostě přípona -ka nelíbí. Vždycky mi to evokuje slovo "kakat".

V devítce základní školy jsem byla přímo posedlá tvůrčím psaním, četla jsem knihy (ne, že bych je teď nečetla, ale prostě není chuť, ani čas), zajímala jsem se o média. Zkrátka, odporně jsem přilnula k humanitním vědám. To (naštěstí) změnil gympl (vivat). Ačkoli se mi podařilo do poloviny prvního ročníku zdárně odolávat, nakonec jsem podlehla biologii a chemii. Nakonec jsem si udělala kurz ZZA, nakonec to tak nějak vyplynulo, že i přihlášku na VŠCHT jsem si dávala jenom proto, abych pak nebyla za blbce, kterého nikam nevzali (tímto chci poděkovat VŠCHT, že přijímá na základě průměru).

čtou mě