Dálkové plavání za zubní vílou.

25/12/2016

(Skoro to až vypadá, že napodobuji Irisinu Vánoční zubničku.)

Plavu. Téměř ve všem, ale ve vodě nejčastěji. Nejsem kdovíjaký přeborník, dvě hodiny týdně mi bohatě stačí, a mému stylu: "Předstírám, že plavu kraula, ale ve skutečnosti se topím. Prosím, pomoc." taková časová dotace naprosto vyhovuje.

Od začátku roku mi bylo stále záhadnější, proč se mi rekurentně kazí jeden z mých zubů. Že by to bylo stravou, jsem nepochybovala. Obhájit si čokoládu před sebou samou už nezkouším, poctivě ji spořádám, a mám na pár dní pokoj. Nicméně i přes dlouhodobé vynechání cukrového dopingu se stav nelepšil.

Citace

01/12/2016

"Když máte to studium rozložený do šesti let, tak to přece nemůže být tak těžké."

"Nevím, na co si stěžuješ, když vám tu praxi platěj."

"Jak to, že to neumíš, když jsi na medicíně?" (Obvykle z úst sester, které jsou překvapené, že fakt neumím podat klystýr nebo namíchat roztoky.)

"Prosímtě, už máš anatomii za sebou, teď už to je přece dávačka."

"Hele, když jsi na tý medicíně, tak bych potřebovala poradit. Bolí mě - (dosaď cokoli)."

"Stejně to máte jednoduchý, když nepíšete žádný diplomky a tak."

"Plzeň? No jó, to máš raz dva."

"A fakt chceš odejít do zahraničí? Slyšela jsem, že doktor u nás bere šedesát čistýho."

"Jak dlouho nejvíc ses učila na zkoušku? Tak čtyři - pět dní?

"Nevím, proč to tak hrotíš, stejně budeš jen předepisovat mastičky."


"A jak to zvládáš psychicky? Bereš už nějaká antidepresiva?"

"Ty seš vopravdu debil, když chceš dělat soudní."



Pozn.: Bude průběžně doplňováno. Stay tuned!

Otázky

31/10/2016

"A teď jsem pedofil!" rozřehtal se klučina na celou třídu, když se odvrátil od maskérky, která mu právě na obličeji vykouzlila nový obličej umrlce stiženého kletbou. Nejen děti pletou pojmy a dojmy, a jeho hlasitý projev záměny jsem okomentovala slovy: "Ne, myslím, že nejsi pedofil, ale spíš zombie. Se na sebe koukni do zrcadla," načež se do hluku připojila druhá skorodoktorka, která se zeptala: "A to když jsi pedofil, tak jsi už na malá mimina?" Od tabule se ozvalo překvapené: "Ty jsi pedofil?! To jsem nevěděla, že jsi na malý děti!" - "A jak to pak třeba pedofil dělá?" kníkla jedna dívčina, do čehož se rázně vložil vedoucí kroužku, a slovy: "Tahle debata patří úplně někam jinam. Raději se věnujte obvazování." ukončil tříminutovou přestřelku napříč učebnou.

A co v tom fonendoskopu slyšíš?

14/10/2016

"Explicitní výraz na dvě ozvy."

Od mala mi mí drazí rodičové říkají, že mám uši jako netopýr. Tvarově zapadají do konvenčních předpokladů europoidních norem, funkčně slyší o trochu víc než je běžné (až tedy na hospodské diskuze v zakouřeném salónku, kde se překřikuje s Justinem Bieberem patnáct mediků), ale přesto to na interní propeudetiku nestačí. Protože tam je potřeba skutečného fonendoskopu.

Jako dítě nelékařské rodiny, která nemá ke zdravotnictví zcela blízko, mi nezbývalo jiné možnosti, než svěřit svůj budoucí úspěch u praktické zkoušky z interny internetovým fórům. 
Samotné zadání klíčového slova fonendoskop je při vyhledávání úplně k ničemu. Google totiž předhazuje archaismus stetoskop, ačkoli se jedná o fyzikálně zastaralý nástroj ("Teď se mi tady položte, a já vám přiložím na břich tuto divnou kovovou trubku, a budu poslouchat jedním uchem, jestli vám náhodou neškrundá v žaludku. Možná, že vám tu trubici během vyšetření vrazím do jater. Kdyžtak se omlouvám.").

Fysiologie a biochemie: Dobře míněné rady do druhého ročníku | LFP

07/09/2016

Drahý čtenáři, uvař si hrnek čaje, vezmi do rukou Karolinku a čti, třebaže tě to nějak (Nijak? Prosím o radu: jak se mám vyhnout dvojitému záporu ve větě, abych se nemusela neustále ujišťovat, že sdělení dává i po negování stále smysl? Proč to prostě v češtině nemůže být logické jako v jiných jazycích?) zvlášť nezajímá.

K úlevě všech neopakuji ročník. Dalo by se říci, že jsem zvládla druhák ještě docela dobře. Pozitivní zpráva se nesla příbuzenstvem jako dunění tamtamů na náhorních plošinách nebo jako kouřové signály Wigwamských indiánů. Vzhledem k mé optimistické povaze jsem ihned kontrovala suchým konstatováním, že příští rok bude ještě horší, a ať raději nic neplánují, protože: "Kdoví, jak to bude. A stejně se zavřu s knihami do kumbálu a nikdy víckrát o mně už neuslyšíte."

Druhák vypadal jako banalita (jako skryté vnitřní krvácení) - čtyři zkoušky, spousta volného času, kromě topografie spíše nenáročné testy ("Zmlaťte ji!"). A pak přišlo letní zkouškové: Byl to Mordor. Do příštího roku musím vymyslet nové synonymum inferna.

Statistika

23/08/2016

Před dvěma týdny začala růst návštěvnost mého blogu ("On sice není tvůj, patří pod Google, inc., ale budiž."). Nesmějte se mi - to je pro zaprdlého blogera, jakým jsem, velkolepá událost.
Už jsem chtěla bouchnout šampaňské, když mě popadla myšlenka: "Raději si zkontroluj, jestli to není tvým reflexivním klikáním na obnovení stránky." Nebylo.

V odkazujících zdrojích mé statistiky se objevily dvě webové adresy pochybného charakteru. V podstatě se jedná o porno rozcestníky směřující na další stránky. Jak na mě přišli, netuším ("Kecá. Určitě někdy točila." - "Kdybste mě znali, moudře byste usoudili, že bych mohla pracovat leda v postprodukci."). Pořád doufám, že je to jen práce matematického algorytmu, a příští obětí bude třeba prodejce plácaček na mouchy.

Ale bavím se při pomyšlení na situaci, kdy se muž/žena v rauši prokliká až na blog BezKofeinu a zůstane ohromeně sedět s rukou v klíně. Vážení, právě totiž dosáhl toho největšího vyvrcholení jinak příjemného večera!

Chřestot kostí a vrzání kloubů III.

22/7/2016

Kapitola třetí: Zaslaná pošta

Na závěr by se hodilo stručné shrnutí všeho, co jsem za tři týdny (ne)dělala. Všechno se stalo rutinou: Budíček ve 4:45, na sesterně stát v pozoru v 5:45 kvůli hlášení, nabrat krev na biochemii, vzbudit pacienty a přestlat jim postele (popřípadě přestlat pacienty), vzít desinfekci, vyčistit stoly a připravit je ke snídani. Dopomoci s konzumací jídla, poledne přečkat obíháním s odběry kolečkem ortopedie - biochemie - interna - doprava - transfúzka - ortopedie (trasa má 1 km, a postupně jsem výsledný čas zkracovala ostrou pěší chůzí na 9 minut bez přestávek), sčítáním bilancí a posloucháním filosofické otázky: "Proč už nám zase došlo prádlo?" (Proč asi. Protože se na oddělení přestýlá dvakrát denně). Následoval oběd (ne ten můj), úprava lůžek a po osmičce domů.

Poslíček a rychlá spojka se ale s úderem druhé hodiny odpolední tohoto pátku stal bezvýznamným mrňousem, kterého už na chodbách nebudou pacienti s nábožnou úctou zdravit úzkostným "Dobrý den." (Pravděpodobnějším původem jejich intonace je fakt, že prostě blbě čumím, a pak si lidé nejsou jisti, jak ke mně mají mluvit). 
Jakmile odhodím bílé svršky, zbývá už jen nekonečně černé skeptické cosi, co má ke zdravotníkovi, potažmo lékaři příliš daleko a k návratu mezi standardní populaci ještě dál.

A mimoto mě celkem štve, že se nedozvím, jak rehabilituje pán s Alzheimerem (kámoš za všechny prachy), kterého jsem krmila, nebo jak dopadla na operačním sále paní s roztroušenou sklerosou, která si nechala napsat do dokumentace DNR. A vůbec, všechno to, co se stane po MNĚ, aniž bych tomu byla přítomna.

Edit 8.2.2017: Šla jsem městem, když jsem se zastavila u prosklené vitríny na parte. Někdo prochází inzeráty, já sleduji, kdo kdy zemřel. Zarazila jsem se nad jménem, které mi bylo povědomé. Zarazila jsem se nad věkem a nad bydlištěm. Pak mi došlo, že tu paní znám. Že se mě na praxi ptala, co bych chtěla dělat za obor, jak se mi na ortopedii líbí (zdrbly jsme úplně všechny), proč jsem se rozhodla pro medicíny. Že jsem ji ještě připravovala k operaci, a že byla mým posledním pacientem, kterého jsem na sál vypravila. A pak mi došlo, že paní s roztroušenou sklerózou, která si nechala do dokumentů napsat DNR, vlastně vyhrála. A že proces umírání a smrti nemusí být strašný, pokud se k němu přistupuje s úctou (a v mém případě) i s nadhledem.
Pokrčila jsem rameny a šla dál.

Chřestot kostí a vrzání kloubů II.

15/7/2016

Kapitola druhá: Bylo nás pět

"Můj milý deníčku: V pondělí přišla staniční." A protože si na paní staniční před jejími zraky nikdo nedovolí, kolektiv sester a jednoho bratra se zklidnil a po malých nevědoucích praktikantech už nevyjížděl. Zato vyjížděla vedoucí.

(Ani nevím, jestli to tady ještě někoho zajímá, že sloužím na nějaké ortopedii, ale jak by řekl Zmiki: "Se s tim smiř.")

Oddělení zeje prázdnotou, lidé v takovém počasí (Pozn.: Neustále prší a je zima) přestali provozovat nebezpečné aktivity (jízda na kole, slaňování, chození po schodech, padání na beton, nevhodné sexuální praktiky zatěžující pohybový aparát - no) a zůstávají zalezlí ve svých domovech, což vede ke dvěma závěrům: a) Kopeme se nudou do zadku; b) Hledáme dobrovolně práci.

Chřestot kostí a vrzání kloubů I.

10/7/2016

Ten, kdo se jednou vypravil do Mordoru, těžko nalézá cesty zpět.

Kapitola první: Společenstvo prstenu

Pominu-li fakt, že vedení naší okresní nemocnice pravděpodobně přes léto dočasně uzavřelo potrubní poštu s jednotlivými odděleními, a tím pádem při mém nástupu na letní ošetřovatelskou praxi nikdo netušil, co na ortopedii pohledávám, očekávala jsem s obavami a hodnotitelnou mírou nadšení, co přinese pondělní první kontakt s personálem a pacienty. 
Veškeré mé ošetřovatelské schopnosti se do té doby zužovaly na podání paralenu, provizorní zalepení pořezaného prstu a medikaci lentilek jako placeba pro případy akutního Steskum pro parentum. 

Oddělení se drží na minimálním počtu sester, málokterá je natolik ochotná a hodná, aby vysvětlila mně a dalším pěti praktikantům ze zdravotnické fakulty, jak to u nich chodí. Učím se za pochodu.

Jazyk český je tak tolerantní.

29/6/2016

Na Českou republiku se v zahraničních kruzích dívají všelijak. Němci nás kdysi brali za pronárod, který vlaje přesně tam, kam fouká vítr; v Americe dají dohromady Prahu a Jágra; Slováci - těm jsme vlastně celou dobu křivdili a utlačovali je ve federativním společenství (a ke všemu si zabírali Tatry jako nejvyšší hory Čech. - Takové rozhořčení naprosto chápu. Vážně. Mně by se taky nelíbilo, kdyby Poláci přišli a řekli, že Sněžka je jejich. "Jenže ona vlastně je."); Ukrajinští obyvatelé to tu vidí jako slušnou přestupní stanici na Západ, a Severské země upřednostňují polární klid než neprostupné divoké hvozdy plné šišlajících barbarů.

Opravdový člověk.

27/5/2016

Pozn.: Jména aktérů jsou zastoupena příslušnými zájmeny.

Únor 2014, 1:30 ráno, po maturitním plese, Škoda Octavia: "Víš, přišlo mi, že se oba docela doplňovali. Ona je taková dost cholerická, zatímco on je kliďas. To třeba s bývalým takhle neměla." V autě se rozhostilo to divné meziticho, kdy se očekává verbální reakce - jakákoli. Znalá klasických postupů komunikace, mlčky jsem souhlasně přikývla
"Ale je mi ho líto. Hlavně jak se s ním rozešla. On je takový opravdový člověk." Vystoupila jsem před domem, rozloučila se, a na noční rozhovor zapomněla.

Dialog podvečerního běhu.

11/4/2016

Pozn.: Prosím, berte článek s nadhledem. Já jsem citlivá duše, mě negativní komentáře neskutečně rozhází a nutí přemýšlet o smyslu mé vlastní existence, a o tom, zda jsem ve světě ještě vůbec patrná. ("Hohó, tady je někdo vysazen na Cimrmany.")
Pozn.č.2: Když jsem na pokraji fyzických sil, mluvím sprostě.

"Co si mám vzít na sebe?!" - "Tak snad jsem si přivezla ty černý leginy, funkční triko a větrovku, ne?" - "Jo, vlastně. A boty? Kde mám boty?!" - "Vzadu ve skříni." - "Hm, hm. Kvadriceps by ušel, bicák taky. Ten zadek. Panebože, to ne, to takhle nikam nemůžu." - "Beztak se na mě budou dívat jenom proto, že budu funět až moc nahlas, nebo že na křižovatce zastavím provoz, jak budu rudá."
"A hlavně si nesmím zapomenout ventolin."

Po prvních třista metrech rychlejšího klusu: "Dneska bych mohla dát aspoň těch pět. Běhá mi to dobře, nic nikde nebolí, dejchá se mi fajn."
Po další stovce: "Nezpomaluj. Nezpomaluj, pane bože!" Kolem mě proběhl běžec, kterého jsem u posledního přechodu předběhla. Začínám funět.

"Ty vole, soustřeď se na cestu. Nedívej se moc pod nohy." - "Kam se to koukáš?!" První zastávka na smrkání.
"Debile, teď jsi mohla sedět u počítače s teplou večeří. Ale ne, ty sis řekla, že budeš žít zdravě." - "Zmlkni." - "Stejně umřeš, tak je to všechno jedno." Potím se. Druhá přestávka na smrkání.

"Usměj se. Dělej, že tě nic nebolí a rychle je oběhni." Třetí přestávka na smrkání.
"Kdybys nežrala ti pitomý čokolády, nemusela bys bejt tak zatučněná." Ventolin zůstal doma.

"Vysvětli mi, proč si chceš teď měřit tep." - "220 - věk. To není možný. 220 - věk." - "Počítej. Dělej, počítej!" - "240! Kolibřík! Umřu." Čtvrtá přestávka na smrkání.

"Tak snad nejsem žádná bačkora. Hele, v Itálii jsem běhala desítky, v Krkonoších kopce bez problémů." - "Proč se motivuju? Stejně jsem neměla jít běhat, když jsem po bronchitidě. A taky to teď všude kvete. A před rokem jsem měla mononukleosu. A před pěti lety operovaný koleno. A před devíti lety zlomenou ruku. A před týdnem jsem si ukopla palec." Portální hypertenze - zastávka.

"Jak je možný, že psi mají acholickou stolici. Co když je to ve skutečnosti plíseň?" - "Ty jo, ukrýt tady mrtvolu - to by nikoho nenapadlo, hledat v týhle díře." Pátá přestávka na smrkání.

"BETON!" - "Ne, neběhej na ten beton, odděláš si kolena!" - "BETON!" - "Blbečku. podjede ti to na písku a vyválíš se." - "BE-" Na betonu se běží fakt dobře.

"A teď dělej, že jsi jako fakt hodně utahaná z desetikilometrovýho běhu." - Šestá přestávka na smrkání. - "Zemřela matka, do hrobu dána. Siroty po ní zůstaly." - "Vydrž, tu poslední stovku dosprintuješ." - "Ne, já chci umřít. Teď a tady. Prosím."

A tak svět přišel o českou olympijskou naději v běhu na 5 kilometrů. Škoda. A přitom ta holka měla takový potenciál.

A pak stačí doběhnout až sem, nadechnout se smogu, který mě trochu přidusí a oblbne, a svět se zdá být najednou o dost milejší.

Nechtěla jsem spát pod mostem, tak spím na kolejích II.

15/3/2016

O tom, jak jsem žila na Heyráku, se můžete dočíst zde.

Plzeň je město na pěti (resp. čtyřech) řekách, a mostů přes nich je docela dost. Nebojím se tedy, že by na mě místo mezi pány a dámami bez domova nezbylo; bojím se, že bych nepřežila jediný týden (Protože level mého skautského umění přežití v jakékoli přírodě je asi stejně tak vysoko jako úroveň mé hovorové mluvy v běžné praxi, vole.).

V loňském školním roce jsem bydlela na koleji Heyrovského, a s blížícími se zkouškami mi maloměstský klid, Borský park a úzké pěšiny podél řeky začínají chybět. Čili přesně to, co jsem zatím kolem Bolevecké koleje ZČU nenašla.

Histologie, topografie a udupané ego | LFP

13/2/2016

Mohla jsem složit lyrickou báseň o mé adoraci histologie a embryologie, ale řekla jsem si: "Ne. Nebudeš za šílence, kterého zajímají nařízkované kusy tkání a lidských plodů, budeš se chovat pro jednou humánně a společensky přijatelně." Což mě, jen tak mimochodem, přivádí na otázku, jak se získávaly embrya a fety za dob tuhého socialismu, když aborcím předcházelo složité vyjednávání před správními orgány. Co nám všichni tají?

5 věcí, co mě neskutečně vytáčí #1

30/1/2016

Po tomto článku už definitivně dostanu přízvisko Hater I. Předem upozorňuji, že z toho mála, co umím, jsou stěžování si a ustavičné morousení jedněmi z mých nejsilnějších schopností.

1. Předražené vstupné do okresního bazénu.
Slovy starosty (parafrázováno): "Snažili jsme se, aby byl bazén konkurence schopný, a proto je cena vstupného nejnižší v regionu." Čímž myslel, že cena vstupného je v nezlevněné variantě 90 Kč/hod, do čehož nepočítám zálohu na čip, a s permicí za 80 Kč/hod.
Podle průzkumu jedné z kdysi kandidujících komunálních stran, se náš bazén stal nejdražším v okresu. Dražší je už jen areál lázní v nedalekém turistickém městě, kde se s vyššími náklady tak nějak počítá. A porovnání s Plzní, což je jednak krajské město, zároveň destinace turistů a dojíždějících, kde by se napálení cen sice pochopit nedalo, ale pořád by návštěvnost bazénů byla vydělávající: 65 Kč/1,5 hod, zlevněná varianta 45 Kč/1,5hod, obé bazén Slovany, a ekvivalentní bazén Lochotín 45 Kč/30 Kč/hod.

čtou mě