O upřímném předsevzetí

"Hlavně aby to nebyla rakovina," povzdechl si pacient, když jsme byli na odchodu z pokoje. Jeho žlučník mi při vyšetření břicha pohmatem dost silně odporoval, téměř to vypadalo, jako by mi chtěl skrz břišní stěnu vynadat, cože jsem se opovážila na něj sáhnout, podobně jako má imunita, která se rozhodla, že před vánoci je nejlepší čas na řešení kapénkové infekce horních cest dýchacích.

"Víte, ona to ale rakovina je,"prohlásil pak vyučující za zavřenými dveřmi pacientova pokoje. Přišel na mě, krom návalu kýchání a svědění v nose, i jeden z medicínských "to si ze mě snad děláš prd-" momentů (takových mívám dost, zejména ve spojitosti s interními obory). Nasálním hlasem jsem se po zvažující diskuzi s kolegyní zeptala, zda se tedy diagnosa pacientům říká včas, a zda se jim říká vůbec. Z té odpovědi jsem rozpačitá doteď.

Tak ty bys chtěl na medicínu.

9/11/2017

Demotivační článek pro všechny bývale-budoucí uchazeče. Krátké zamyšlení předtím, než si nasadíte růžové brýle, vyplníte přihlášku a zaplatíte poplatky.

Kdyby mi kdokoli řekl čtyři roky zpátky, že 9. listopadu léta páně 2017 prosedím den nad vypracovanými otázkami z farmakologie, v mezičase si střihnu přednášku z interny, dojdu nakoupit jídlo k večeři a odeslat balík do Ostravy, položila bych mu ruku na rameno a prohlásila: "No, to je sice hezké, že mi to tu říkáš, ale prosímtě, v pondělí máme odevzdat první verzi divadelní hry, a tebe bych potřebovala obsadit do role Střeleného Pírka." Říct mi něco podobného před týdnem, pokývala bych hlavou, a pak prohodila nějaký nejapný žertík. 

V posledních letech se z nějakého důvodu rozmohl trend podávat si přihlášky na lékařské fakulty jako první volbu. Že jsem byla jedním z následovníků tohoto fenoménu, nemohu popírat. Je to skutečně tak.
Nelze říci, že by převis uchazečů ubíral počty přijatých studentů jiným oborům. Technické školy stále povedou prim (Protože, a to píši zcela upřímně: Kdybych neflákala matematiku, a na konci gymnázia se měla rozhodovat, kam nakonec půjdu, těžce a důkladně bych zvažovala, zda by potravinářská chemie nebyla lepší volbou - studium je o rok kratší, odborné, vědecky orientované a v praxi alespoň v počátečních letech lépe ohodnocené.). Humanitně zaměření mi teď benevolentně odpustí, jelikož je v rámci zachování čistého ovzduší nebudu příliš zmiňovat. 

Takže ty se bojíš smrti.

9/9/2017

Optimistické čtení do dalšího semestru. Jinak to přeci ani neumím.

Strach je přirozenou součástí našich životů. Dokonce je vlastností natolik vitální, bez které by se živočišné druhy nemohly efektivně rozvíjet, a genetická informace by utonula v pohřebišti dějin, neboť by jedinci bez zdravého respektu z nepřátel hynuli v mezitlupových bitvách, končili by pokousaní a spořádaní šavlozubými tygry, rozmačkání osrstěnými nosorožci nebo obtěžkáni tíhou pijavic, protože vlezli do neznámého pralesního jezera.

Kdo se nebojí, nechť hodí kamenem - a někoho trefí, ten někdo po něm ve zlostném a agresivním křiku vyběhne s napřaženou pěstí a divokým výrazem vendety ve tváři - a čeká. Necítíš nával adrenalinu? Divný pocit kolem žaludku (nebo v kalhotách)? Bušení v hlavě a pulzující spánky?

Můj strach je jeden. Jmenuje se smrt.

Když mám tedy ten třeťák za sebou.

5/8/2017

"Když jsou vám dva roky, tak jeden rok je pro vás padesát procent života. Ale když je vám dvacetsedm, jsou to už jen procenta tři." Thomas Ridgewell o tom, jak je čas relativní.  A čím méně procent, tím rychleji vše ubíhá. V pěti letech se rok táhl jako med z pláství, a o osmnáct zim později nestíhám otáčet stránkami kalendáře. Dostávám se blízko k hranici, kdy si budu moci říct, že je mi za pár let třicet.

Nikdy jsem nebyla přesvědčená o tom, že bych se dožila poklidného stáří. Zkrátka s mojí povahou a štěstím na náhody budu ráda, pokud sfouknu padesát svíček, jenže za dvacetsedm let už možná vyčerpáme veškeré zdroje parafínu, a včely do té doby vymřou, takže nakonec budu na té velkolepé párty sedět sama u čtvercového stolu bodově osvětleného zaprášenou žárovkou visící ze stropu ponuré kuchyně, jejíž zbytky tonou ve tmě, se špičatou pruhovanou čepičkou posazenou šikmo na hlavě, s frkačkou mezi zuby, netrpělivě sledující piškotový dort a nástěnné hodiny, aby konečně odbily půlnoc, a s jejich úderem se kuchyní rozezní smutné zahvízdání a melancholický popěvek "Hodně štěstí, zdraví." S poslední repeticí padnu mrtvá obličejem do dortu, korpus topící se v čokoládovém krému na padrť a cákance zbytků náplně roztříštěné po stole. Jo, takový konec bych celkem brala.
Jestli mi nějaký ročník ubral v naději na dožití, byl to třeťák. Usoudila jsem tak poté, co jsem se v DMku přistihla, že instinktivně a automaticky nesahám do řady "Péče o mladistvou pleť se sklony k akné", ale do produktů z kolekce "První vrásky" a "Stop aging".

O klukovi, který se ztratil

24/7/2017

Do zdi mezi kabinetem německého jazyka a školníkovým kutlochem suverénního státu je zabudována mramorová deska se jmény vyvedenými v plagiátu zlata. Proklusávala jsem kolem ní většinou s cyklistickou helmou na hlavě a rukavicemi na rukou ("Nepovídej, my si mysleli, že jsi je měla nazuté.") po tři roky, a nikdy mě nenapadlo zastavit se, riskovat, že na hodinu přijdu o trochu později (Přestože vyučující chodil zásadně až na druhou čtvrtinu předmětu.) a přečíst si, kdo si vykoledoval tu veřejnou palbu upírajících zraků z protilehlého schodiště a průvanu z přilehlého hlavního vchodu.

V polovině třetího ročníku si nás profesor češtiny vyvedl na onu dlouhou chodbu s vysokým klasicistním stropem, vymrzlou takovým způsobem, že nám od úst unikala pára (Protože kdo nechodil na naše gymnázium, neví, co je zima. Ročníkům po nás už vyměnili okna a začali topit, já bych ale za nic nechtěla vyhřáté učebny a chodbu bez ledovky.), a stoupl si přede dveře kabinetu jako blokáda Berlína. Titubovali jsme na schodech, adolescentně unuděni životem, mnozí unuděni humanitními vědami, ti druzí mnozí unuděni přírodními vědami, a dívali jsme se na češtináře. Jakákoli věta, která z něj vypadla, byla souvětím, a tato souvětí skládal do prozaických monologů. To bylo jediné, čím jsme si v ten moment byli jisti.

Patologické léto | LFP

2/7/2017 
"Bude to dlouhé. " BezKofeinu, 2017 

Patologie

"Získali jste: 47/60 bodů." Zatímco ostatní studenti s úlevou vydechli, mou jedinou reakcí bylo: "Dozadele." Do mikroskopů a ústní části mi zbývalo necelých 18 hodin.

Po 3 měsících učení jsem měla jít na zkoušku, na niž jsem subjektivně nebyla připravena - rozhodně ne psychicky. Strašák ročníku, předposlední skutečně vyhazovací předmět, který rozhodne o tom, zda prolezu dál.
V hlavě se mi začaly promítat všechny pitvy na praxi, při kterých mě mladý zkoušel z patologie, a stále se podivoval nad mou blbostí: "Střílíte." - "Na to se vás taky budou ptát." - "Vždyť je to úplně jasný." (A nejhorší byla představa té potupy, až mě ze zkoušky odešlou do patřičných končin, a já pak nastoupím v pátek na praxi, a budu nucena těm dvacetidvěma tvářím - plus minus deset hlav, aby se neřeklo, sdělit, že jejich adept to prostě nedal. Ono by to bylo ale jedno, protože hned ráno na pitevně jsem ze sebe dokázala vytvořit solidního vola. Jako vždy.)

Mezitím, co jsem připravovala příbuzenstvo ("Takže sebe.") na katastrofu, jsem za a) Stihla exkurzi na záchranku; za b) Stihla projet Obecku, specku a onkolu během 7 hodin. Ke zkoušce mi to bylo zcela k ničemu, alespoň jsem ale na Šiklák nejela s výčitkou, že jsem se do materiálů nepodívala (Beztak jsem si ten štos z půlky deštného pralesa nesla s sebou - pro jistotu. A všichni se diví, kam ty stromy mizí.). Nějak to dopadlo.

Vzdělání jako hodnota: Kolik stojí medicína | LFP

17/6/2017

Další z interzkouškových článků, forma prokrastinace, chcete-li, vyplňující tu duševní prázdnotu mezi patologií a patofyziologií.

O medicíně se tradují spousty polopravd, omylů a mýtů, které se nepokusím vyvrátit, protože "Na každém šprochu pravdy trochu.", a punc exotiky a tajemna si přeci takový studijní obor ponechat musí. Ale u jedné báje výjimku udělám: Finance.
Nebo také přehled všech výdajů a téměř žádných příjmů, které mě i vás, jako studenty, čekají od okamžiku podání přihlášky po třetí ročník a ještě dál, dostaneme-li se dál.

Pokud to shrnu slovy průměrného medika, který se přes rok na brigády nedostane, v létě se učí na zářijové zkoušky, a dohromady se za celý rok podívá nejdále do Prahy na odpolední výlet (true story), stojí to za starou Belu. Za starou Belu by mohl stát i tento článek, kdybych ho pojala vysloveně výpravně (což nikdo nechce), a tak shrnuji základní poznatky o študých chudentech, tabaje nemáku do otázek a odpovědí.

Krátké pojednání o nepovinné praxi

27/5/2017

Není tajemstvím, že spíše než mluvící pacienti mě více zajímají tací, které vidím vypsané na žádance a v mikroskopu nebo na stole (Tudíž se všichni předchozí větě za tři roky a čtyři měsíce srdečně zasmějeme, protože BezKofeinu nastoupí na gynekologii #životvp__i). V následujícím textu, původním názvem "Zápisky z mrtvého domu", se s vámi podělím o řadu tipů a podnětů z praxe, které v reálu nevyužijete.

Tip #1: Jak si praxi vůbec zajistit.

- Emailová konverzace: "Dobrý den, ráda bych se Vás touto cestou zeptala, zda by bylo možné absolvovat na Vašem oddělení nepovinnou lékařskou praxi. Jsem studentkou xyx, v xyx.ročníku se zájmem o xyx obor (Pozn.autorky: To už přeci všichni ví). Děkuji za odpověď, s pozdravem xyx."
- Kladná odpověď.
- Telefonní hovor s kanceláří nemocnice: "Dobrý den, jsem studentkou xyx, domluvila jsem se na oddělení xyx ohledně lékařské praxe. Potřebovala bych s vámi vyřídit smlouvu o praxi. Mohla bych během týdne zajít, prosím?" - "To si ale budete muset dojít na studijní, kde vám vystaví rámcovou smlouvu mezi vaší fakultou a nemocnicí. Přijďte kdyžtak v pátek, smlouvu vám podepíšu."
- Tisk všeobecné smlouvy o praxi mezi nemocnicí a fakultou.
- Studijní oddělení: "Dobrý den, nesu smlouvu o praxi, potřebovala bych ji od vás potvrdit." - "Jo, on ji musí podepsat pan děkan, vyhovovalo by vám, kdybychom smlouvu zaslali přímo do nemocnice?" - "Vyhovovalo."
- O pět minut později stojím na zastávce u Práce a jdu na Americkou. Zvoní mi telefon: "Dobrý den, tady xyx ze Studijního oddělení. Dívala jsem se na vaši smlouvu o praxi. Moc jsem nepochopila, co po nás vlastně chcete." - "No, jedná se o nepovinnou praxi mimo sylabus, v kanceláři nemocnice mě odkázali na studijní, jelikož se prý jedná o rámcovou smlouvu mezi fakultou a nemocnicí." - "Aha. Ale to asi ne. Fakulta za nepovinné praxe nezodpovídá. To budete muset zkusit jinak. Mám tu původní smlouvu skartovat, nebo se pro ni ještě stavíte?" - "Zlikvidujte to."
- "Dobrý den, u telefonu xyx. Volám ohledně podepsání smlouvy na nepovinnou praxi. Měla jsem dneska přijít, ale nedorazím, protože na studijním oddělení mi řekly, že s takovým typem praxe nemá fakulta nic společného. Nenapadá vás nějaké řešení?" - "Tak to už jedině zkuste zavolat na právní oddělení."
- Emailová komunikace s nemocničním právníkem. 
- Podepsání individuální smlouvy.

Od prvního emailu až po nástup na praxi trvala celá šaráda plný měsíc a půl, během níž jsem provolala dobré tři stovky ("Tak si zařid paušál!" - "Tak to ani náhodou!"). To kolikrát člověk neví, jestli je dement on, nebo zbytek planety. (Jasně, že jsem dement já. Mohla jsem si zjistit podrobnosti smlouvy v předstihu. Ale to bych pak neměla co napsat do článku.)

5 věcí, co mě neskutečně vytáčí #2

16/3/2017

Nepravidelná dávka negativismu, zášti vůči lidem, světu a celému vesmíru, servírovaná po doušcích ve vstřebatelné formě. Časosběrná evidence. Opovažte se odporovat.

1. Moravština
Nevím, jak k jejímu vzniku mohlo dojít. Jestli to bylo dlouholetou izolací Moravy od Čech (protože přeci byla Velkomoravská říše, a ne Velkočeská říše, jejíž území v té době patřilo Němcům a potulným kmenům lapků a násilníků), zda je to tou nepřekonatelnou vzdáleností do Jihlavy (to je ještě Vysočina, pánové - a dámy) nebo za to může nějaká genetická mutace.

Prosím vás, proč to děláte? Proč komolíte tak sofistikovaný jazyk, jakým je čeština? Co z toho máte? ("Tak, a teď si hezky nafackuj, a přečti si po sobě všechny dosud publikované články, protože tolik gramatických chyb a nevhodných slovních obratů jsme jaktěživ ještě neviděli. A taky si za každé použité 'tuto' udělej puntík na čele. Budeš za chvíli tečkovaná jak po neštovicích.")

Propdeutika, Imunologie, Mikrobiologie a těžký agravismus | LFP

07/02/2017

Z deníčku malého hypochondra: "Milý deníčku, dneska ráno jsem se probudila. Samotný fakt, že ještě žiji, mi dodává na naději, že přeci jen večer ulehnu ke spánku v plném zdraví. S chorobnou urputností vyhledávám na sítích příznaky symptomů a skládám je do nových syndromů, které po mně jednou na Šikláku pojmenují." To jsem ještě patologii ani neotevřela.

Crooney

14/01/2017

(Tři dny do zkoušky. Dále zdravím spolubydlící, která si to tu možná bude číst.)

V závislosti na psychickém vyčerpání (které jsem jakživa nezažila, protože nemám ve zvyku kácet se hned při prvním neúspěchu, ale raději pozvolna vařit veškeré emoce a čekat, až jednou přetlak odklopí poklici) volím na odreagování různě dlouhé trasy MHD, a od cílových zastávek mířím na kolej pěšky (nejlepší rekord eviduji z roku 2015 trasou Doubravka - Heyrák).

Tentokrát jsem vyjela tramvají č.1 na Mikulášské náměstí, s plánem přejít řeku, projít kolem zimního stadionu a borské nemocnice klikatými ulicemi postsocialistických čtvrtí až k zastávce U práce.

čtou mě