Krátké pojednání o nepovinné praxi

Není tajemstvím, že spíše než živí pacienti mě více berou ti mrtví, nebo alespoň tací, které vidím vypsané na žádance a v mikroskopu. (Tudíž se všichni předchozí větě za tři roky a čtyři měsíce srdečně zasmějeme, protože BezKofeinu nastoupí na gynekologii #životvp__i). V následujícím textu, původním názvem "Zápisky z mrtvého domu", se s vámi podělím o řadu tipů a podnětů, které v reálu nevyužijete.

Tip #1: Jak si praxi vůbec zajistit.

- Emailová konverzace: "Dobrý den, ráda bych se Vás touto cestou zeptala, zda by bylo možné absolvovat na Vašem oddělení nepovinnou lékařskou praxi. Jsem studentkou xyx, v xyx.ročníku se zájmem o xyx obor (Pozn.autorky: To už přeci všichni ví). Děkuji za odpověď, s pozdravem xyx."
- Kladná odpověď.
- Telefonní hovor s kanceláří nemocnice: "Dobrý den, jsem studentkou xyx, domluvila jsem se na oddělení xyx ohledně lékařské praxe. Potřebovala bych s vámi vyřídit smlouvu o praxi. Mohla bych během týdne zajít, prosím?" - "To si ale budete muset dojít na studijní, kde vám vystaví rámcovou smlouvu mezi vaší fakultou a nemocnicí. Přijďte kdyžtak v pátek, smlouvu vám podepíšu."
- Tisk všeobecné smlouvy o praxi mezi nemocnicí a fakultou.
- Studijní oddělení: "Dobrý den, nesu smlouvu o praxi, potřebovala bych ji od vás potvrdit." - "Jo, on ji musí podepsat pan děkan, vyhovovalo by vám, kdybychom smlouvu zaslali přímo do nemocnice?" - "Vyhovovalo."
- O pět minut později stojím na zastávce u Práce a jdu na Americkou. Zvoní mi telefon: "Dobrý den, tady xyx ze Studijního oddělení. Dívala jsem se na vaši smlouvu o praxi. Moc jsem nepochopila, co po nás vlastně chcete." - "No, jedná se o nepovinnou praxi mimo sylabus, v kanceláři nemocnice mě odkázali na studijní, jelikož se prý jedná o rámcovou smlouvu mezi fakultou a nemocnicí." - "Aha. Ale to asi ne. Fakulta za nepovinné praxe nezodpovídá. To budete muset zkusit jinak. Mám tu původní smlouvu zkartovat, nebo se pro ni ještě stavíte?" - "Zlikvidujte to."
- "Dobrý den, u telefonu xyx. Volám ohledně podepsání smlouvy na nepovinnou praxi. Měla jsem dneska přijít, ale nedorazím, protože na studijním oddělení mi řekly, že s takovým typem praxe nemá fakulta nic společného. Nenapadá vás nějaké řešení?" - "Tak to už jedině zkuste zavolat na právní oddělení."
- Emailová komunikace s nemocničním právníkem. 
- Podepsání individuální smlouvy.

Od prvního emailu až po nástup na praxi trvala celá šaráda plný měsíc a půl, během níž jsem provolala dobré tři stovky ("Tak si zařid paušál!" - "Tak to ani náhodou!"). To kolikrát člověk neví, jestli je dement on, nebo zbytek planety. (Jasně, že jsem dement já. Mohla jsem si zjistit podrobnosti smlouvy v předstihu. Ale to bych pak neměla co napsat do článku.)

Tip #2: Jak vyvolat dojem

"Už jste definitivně rozhodnutá dělat xyx obor?" - "Definitivně ne, ale ráda bych šla tímhle směrem." - "Vidíte, já bych to do vás vůbec neřekla." - Co prosím? - "Působíte fakt sympaticky, jak se usmíváte. Že když vejdete do dveří, tak ten pacient už musí být napůl vyléčený, jak z vás vyzařuje taková pohoda." Naposledy mi něco podobného řekla pacientka s lexaurinem v žilách, když jela na ortopedickou operaci. 
Nikdy se neusmívám (resp. to neumím. Když už se snažím vyvolat v obličeji mimiku, odpovídá výsledek zhruba tvárnosti faciálních svalů Jimma Carryeho.):

"Tohle si přece s úsměvem nikdo splést nemůže."


Tip #3 A jak ho zase ztratit

Ze všech zaměstnanců nejvíce obdivuji a zároveň lituji mladého lékaře, kterému jsem nechtěně zůstala na krku.
"Tak tu patologii vidíte už tady z boku, ne?" Následuje mé nechápavé rozhlížení se po místnosti a hledání diagnosy ve stínění zářivek, v okenní roletě, na čele lékaře. Nenapadlo mě koukat dolů na pacientku.
"Tu zprávu si nečtěte a koukněte se na mozek. Co byste o něm řekla?" "Hm, má asi zmenšený ty gyry, s dilatací sulků." - "No, frontální atrofie."
"Jak je možný, že u alkoholiků dochází k tvorbě edému?" Tady jsem se výjimečně chytala. Po překotném vysvětlení hypalbuminémii a přechodu tekutin do intersticia, odvětil: "No, vidíte, že to umíte."
"A co vidíte v mikroskopu za tkáň?"  Následuje má oblíbená trojice z pořadu Volejte věštci: "Slezinu? Pankreas? Lymfatickou uzlinu?"  Většinou se netrefím. Což se u věštění z křišťálové koule asi ani nečeká, ale u mikroskopu je to trochu problém.
"V jakém povodí vznikají jícnové varixy?" Matně si vzpomínám, že něco takového bylo dokonce v testových otázkách ze speciální anatomie. Vena cava inferior? Azygos? Hemiazygos? - "No, já to nevím, to musíte poučit vy mě." Jak asi, ne?

Montování skel. Příprava barvící řady. Zapisování do knihy. A závěrem přátelské upozornění, že o některých praxích se na veřejnosti prostě nemluví. (Protože to vyvolává hromadné pohoršení. Mou vlastní blbostí.)

Tip #4: Jak by řekl Jenommedik

Moudrost, jež si bez dovolení přebírám a doplňuji o vlastní poznatky: Zatím nikde jsem se nenaučila tolik, jako na dobrovolné praxi.  Aktivita mimo povinné sylaby, dojednána v mém případě zcela bez konexí, užírající času (který jsem mohla strávit nad učením), mého sebevědomí (protože klinik z vás dokáže udělat pitomce během třiceti vteřin, a to zcela oprávněně), a bonusově zadarmo.  
vlastního rozhodnutí jsem trávila pátky budíkem v 5:30, abych byla na oddělení v 7:00, otravovala jsem lékaře, dusila laborantky svou nepřiměřenou ochotou se vším pomoct (přeneseno do etického žargonu: Blbě pomoct), a především jsem chodila v bílém (bíla mi nesluší, vypadám v ní jako panda navlečená do pohřebního rubáše. A taky je na bílé vše vidět.  #cernoudonemocnicazdarma)

Čili závěrem bych ráda po vzoru Jenommedika kázala: Čím dříve si najdete okruh oborů, který by vás bavil, a čím dříve se začnete v dané problematice orientovat, tím lépe pro vás. Prostě budete napřed. Jako kdybyste spouštěli Microsoft Edge a Chrome. Doufaje, že Windows nenainstaluje superrychlé aktualizace.

" jsem si vždycky stal za - svým oborem- , a stát budu. Ale během stáže na interně jsem byl dost nalomeny." - mladý z praxe. Tohle mi vmeťte do tváře, prosím.

Původně tu měla být fotografie hepatoelulárního carcinomu, ale to bych asi porušila všechna autorská opatření, která porušit jdou. Čiže tím, že opublikuji vlastní fotografie, nedopouštím se vesměs žádného prohřešku, přikládám jednu momentku (kterou jsem vyrovnávala přibližně pět minut za lehkého deště). Tradičně nesouvisející fotografie s předchozím textem, ale pro spiritualisty: 
"Stále máš ještě čas změnit cestu, po které ses vydal." 
Zlaté motto studentů medicíny a lékařů na interně.

5 věcí, co mě neskutečně vytáčí #2

Nepravidelná dávka negativismu, zášti vůči lidem, světu a celému vesmíru, servírovaná po doušcích ve vstřebatelné formě. Časosběrná evidence. Opovažte se odporovat.

1. Moravština
Nevím, jak k jejímu vzniku mohlo dojít. Jestli to bylo dlouholetou izolací Moravy od Čech (protože přeci byla Velkomoravská říše, a ne Velkočeská říše, jejíž území v té době patřilo Němcům a potulným kmenům lapků a násilníků), zda je to tou nepřekonatelnou vzdáleností do Jihlavy (to je ještě Vysočina, pánové - a dámy) nebo za to může nějaká genetická mutace.

Prosím vás, proč to děláte? Proč komolíte tak sofistikovaný jazyk, jakým je čeština? Co z toho máte? ("Tak, a teď si hezky nafackuj, a přečti si po sobě všechny dosud publikované články, protože tolik gramatických chyb a nevhodných slovních obratů jsme jaktěživ ještě neviděli. A taky si za každé použité 'tuto' udělej puntík na čele. Budeš za chvíli tečkovaná jak po neštovicích.")

2. Focení jídla na Instagram (sepsáno 5.2.2016)
Představte si: Hrabete se půl hodiny v hlíně, a najednou najdete tučného, jistě výživného červa, který se vám svíjí na dlani. Lačně po něm pokukujete, už se ho chystáte pozřít, když tu najednou si vzpomenete: "Instáč!". Z kapsy vytáhnete smartphone, červíka nainstalujete do vhodné pozice (mezitím vám dvakrát spadne na zem a jednou vypustí nějakou ohavně páchnoucí tekutinu, co se vám okamžitě přilepí na kůži a zaschne do tmavohněda, takže teď to vypadá, že jste vykonali potřebu a po ruce jste neměli lopuch, ale, no - ruku.) a zmáčknete spoušť. A teď, dobrou chuť.

Že si lidé fotí nohy nazuté do běžeckých bot, s popiskem: "Dneska 5 km. No pain, no gain.", jsem už tak nějak pochopila. Můj kulturní rozvoj se ale za touto fází zastavil a stagnuje, protože nemůže přijmout fakt, že existují i jiné fotky, kde se na odiv vystavují růžovoučké dortíky s kakaovou polevou a kávou v bílém hrnku potisklém slovy "Keep calm and fuck.".

Příběh ze života: Po zkoušce z topografie jsem si zašla (za odměnu) do Kollárovky (menza) na jídlo. Nevěřili byste, jak člověku vyhládne, když si nemůže vzpomenout na rozvětvení n.infraorbitalis. U protějšího stolu si zrovna k obědu sedl jeden ze studentů. Než se chopil příboru, chopil se mobilu, a se zručností profesionála si v přiměřené vzdálenosti (cca 30 cm od talíře) nafotil kuřecí plátek v medové omáčce s gnocchi.

3. Hrajeme si na prudérní viktoriány. (Sepsáno v září 2016)
Víte například o tom, že v době viktoriánské Anglie byly stoly přehozeny ubrusy, jejichž délka sahala až k podlaze? A to proto, aby někdo ze spolustolovníků nezahlédl vaše kotníky (protože děvčata, vy byste měla odhalené jenom ty kotníky, zbytek nohou by byl navléknut do spodků a převrstven 4 sukněmi. - "Klimatizaci pro všechny a zdarma!"). Kdyby se to stalo, kdo ví, jak by celý večer skončil. (Pravděpodobně byste do devíti hráli bridge a v půl desáté prohlásili, že jdete spát.)

Od úmrtí paní Viktorie a pana Edwarda uplynulo více jak sto let. Ve 21. století není v pořádku užívat marihuanu a tvrdé drogy; není vhodné procházet se městskými sady nahoře bez (to platí zejména pro ženy); pokud se v odpoledním vysílacím čase ozve v rodinném filmu slovo "debil", Rozhlasová rada začíná kutat zákopy, pán v kostkovaném obleku s plechovou vojenskou čepicí na hlavě roztáčí sirénu a všeobecně vyvolává poplach, protože: "Tohle je válka, hoši. Blitzkrieg!"

A paradoxně je v pořádku: Vysílat reklamu na pivo a alkoholické nápoje v odpoledním programu. V hlavním vysílacím čase (20:30) dát akční thriller, který začíná a končí postelovou scénou, a během kterého vystřídá hlavní postava tři milenky a jednoho milence, revolver, loveckou pušku, kalašnikova, samopal americké výroby a deset granátů. Ve večerních zprávách ukazovat autentické záběry na zmasakrované děti po teroristickém útoku na základní školu. Mít přístupné internetové porno stránky bez jakékoli regulace (Dobře, tohle zas tak ožehavý problém není. I když...). Tolerovat vulgární mluvu mezi rodiči a mezi širokou veřejností a autoritami.

Hrubneme. Prasíme se. Morální hodnoty si odešly na vandr, a pravděpodobně to vzaly přes Mléčnou dráhu, takže je zase na dlouhou dobu neuvidíme. Tolerujeme kde co (mnohdy oprávněně, mnohdy ne), durdíme se nad detaily, ale celek nám uniká ("A už zase mluví v plurálu, jakoby si neuměla zamést před vlastním prahem.").

Nicméně viktoriáni přesně seděli k přísloví "Navrch huj a ve spod fuj." Aby se žena dokázala uživit, pracovala částečně jako služebná a částečně jako prodejná děva. A mimomanželské etudy byly tolerované natolik, že vlastně muž bez milenky byl tak trochu za blázna.

4. Čekání na Sherlocka (Sepsáno 15.12.2016.)
Potají si píši do deníčku žebříček TOP 10 zločinců novodobých dějin. V popředí velí Stalin, za ním Hitler a Mengele, následováni G.R.R.Martinem, Napoleonem a Kim Chung Unem/Ilem, a ještě než sama završím desítku, zabírá osmou a devátou pozici dvojice Moffat a Gattis. Ďábelské duo, páreček vyvrhelů, trýznitelé a sadisti, jež se ukájí nad zmatenými obličeji fanouškovské základny, která poslední tři roky od závěrečného dílu třetí série, resp. rok od vánočního speciálu, plní instagram, twitter a facebook fanarty, teoriemi o Johnlockovi, vizemi budoucnosti a odkazy na zaručené zprávy z interní produkce seriálu (Jsme jako mravenci, kterým zlovolné děti přeházely pozice jehličí a umetly pachové cestičky, a teď zmateně pobíháme kolem mraveniště a nemůžeme se dostat domů ke královně. "You should see me in the crown, honey.").

Pořád si opakuji: "Kdybych tehdy bývala kámoše neposlechla, a Sherlocka si nepustila, jaký bych asi vedla život?" Poklidně bych se učila patolu, nesjížděla co půl hodiny IG, abych zkoukla nejnovější příspěvek mého oblíbeného účtu, nepokukovala po Funko Pop figurkách Johna Watsona a Jimma Moriartyho, netrávila volný čas bingewatchingem všech sérií a speciálů (a přitom se nenaučila téměř všechny repliky nazpaměť), nesnažila se najít a koupit modrou šálu (#Sherlock), nestresovala se tím, že neovládám umění dedukce (a nikdy ani ovládat nebudu, při mé bystrosti a intelektu) a nezáviděla obyvatelům UK, že uvidí první díl čtvrté řady ještě dřív, než já.
(Víte, kde zhruba začátkem ledna budu? Totálně v zadeli. S nervy v kýblu. Úplně v háji a ještě dál.)

Čiže čtvrtý "hejt" bych měla svézt nejen na autorský pár, ale i na kamaráda, který se jen tak mimoděk čtyři roky zpátky cestou z čajovny rozpovídal o "Skvělém seriálu, který musím vidět!".

5. "Tvůj šatník nehýří barvami."
"To jsou káči!" Prohlásila mamka, rezolutně mi hodila ovladač a se slovy: "Na. Přepni si to kam chceš. Já se na to už nemůžu dívat." mě nechala samotnou s pořadem Popelka a výběrem patnácti televizních stanic (nebudu mlžit, jakmile se mi dostala do rukou taková moc, ihned jsem přepla na Spongeboba).

"Bože můj, holka, vždyť jsi mladá, oblíkej barvy, dokud můžeš!" Tohle by spíš bylo na psychologa/psychiatra, ale mně je v té černé, tmavě šedé a noční mořské skutečně dobře.
Při mé barevné škále už není cesty zpět, a koupě pastelově zeleného svetru s růžovými puntíky rovnala by se módní tragédii. Snažím se starší generaci vysvětlit, že má smuteční róba není projevem Existencionalismu nebo Nihilismu (Popravdě - je.). Marně.

A tak Osman Lafita pláče, a má jediné štěstí, že mě ještě nikdo do Popelky nepřihlásil (A ani nepřihlásí!), protože by se rozplakal ještě víc, a slzami by se pravděpodobně uzalykal.
Pozn.: https://winterinparis.blog/2017/02/07/jsou-jen-tri-moznosti-jak-muzeme-vypadat-v-cerne-barve/ ... Abatyše, prostě.

Hate číslo šest, i když by tu správně ani být neměl, protože je přeci pouze pět hateů: 
Denial, denial, denial. Zatímco tu řeším paradoxy historické éry, někde jinde se zrovna taková období píší a přepisují. Pro mě to má tři důsledky: a) Štve mě, že u toho nejsem; b) Jsem ráda, že u toho nejsem; c) Mám výčitky svědomí, že u toho nejsem.

"Nejtemnější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kteří zachovávají nestrannost v časech morální krize." - Dante Alighieri
A s touto bombou se pro dnešek loučím.

Propeudetika, Imunologie, Mikrobiologie a těžký agravismus | LFP

07/02/2017

Z deníčku malého hypochondra: "Milý deníčku, dneska ráno jsem se probudila. Samotný fakt, že ještě žiji, mi dodává na naději, že přeci jen večer ulehnu ke spánku v plném zdraví. S chorobnou urputností vyhledávám na sítích příznaky symptomů a skládám je do nových syndromů, které po mně jednou na Šikláku pojmenují." To jsem ještě patologii ani neotevřela.

Interní propeudetika

Můj vztah k interním oborům bych definovala jako vztah snachy a tchýně - obě víme, že se nemáme rády, já se však alespoň snažím vyjít jí vstříct a nedělat zbytečné ofuky. Rozumějte: Když se rozhodnete již v pravěkých dobách základní školy, že chcete dělat patologa (s dětskou naivitou si to myslím stále, ale běda mně - pošetilé, až přijde letní zkouškové. Čili "Nechval dne před večerem."), shledáte spoustu ("Řekni to nahlas. Řekni to!" - "Dobře. VĚTŠINU.") předmětů zcela redundantní. Zajímavou, ale zbytečnou. Na propeudetice jsme totiž chodili za živými pacienty, od kterých jsme lstí a vhodnou skladbou otázek měli získat anamnézy, tvářit se, že fyzikálnímu vyšetření rozumíme, a že tu nejsme za pitomečky, kteří dostanou vyhubováno, protože existují (Zdravím sestry z pátého patra.). Z předmětu jsem rozpačitá, stejně jako z představy, že bych z něj měla státnicovat ("Za tři roky na pracáku!").

Učební materiály: Souboj Chrobák vs Klenner. Odvěcí rivalové, kteří se do krve bijí o přízeň svých čtenářů. Chrobáka mi bylo líto, především proto, že jsem z knihovny dostala salátové barevně podtržené vydání, které na mě z hloubi školní tašky usedavě plakalo. Dala jsem mu šanci, která se celkem vyplatila. Fyzikálu jsem tedy čerpala z něj a z webu: http://new.propedeutika.cz/. EKG z Hamanna (skripta se dají stáhnout na stránkách patofyziologického ústavu) a zbytek kombinací wikiscripta a wikipedie.

Historka o tom, jak jsem vybírala fonendoskop: https://bezkofeinu.blogspot.cz/a-co-v-tom-fonendoskopu-slysis.html

Imunologie

Nebavila mě. Praktika mě nebavila. Přednášky mě nebavily ("Byla asi jen na dvou, pšt."). Učivo mě nebavilo. Když jsem předstírala, že se učím na zápočet, rozuměla jsem látce jen zpola. Nedala jsem ho.
Napodruhé se ale stal zázrak (Nebo mi spíš už zásadně teklo do nohavic.). Najednou mi imunologie dávala smysl, najednou byla logicky postavená a lehce zapamatovatelná. Najednou jsem si diagnostikovala Sicca syndrom, hyperIgE syndrom, RS a Ataxii-teleangiektázii. A bavilo mě to. Poučením pro příští generace zoufalců, kteří zápočet nedají napoprvé, budiž tedy fakt, že napodruhé je všechno daleko snazší, a že s takovým objemem znalostí vytřete zkoušejícím zrak. 

Učební materiály: Neučila jsem se z Bartůňkové. Jakmile má nějaký text podmět, přísudek a milion přívlastků, jsem v koncích. U běžné literatury mi podobná větná skladba nevadí (Bylo by, koneckonců, prapodivné číst Harryho Pottera stylem: Harry - kouzelník, sirotek. → vychován u pěstounů. ! Šikana ! Nástup do Bradavic; Pozn.: Nástupiště 9 3/4 ), ale u učebnic ano. Ústav vydal (zatím) šest skript (viz Mefanet), z nich jsem se pokoušela učit, ale narážela jsem na obdobný problém v případě jedna. 
Tudíž bych na tomto místě ráda poděkovala Martinu Žůrkovi, který vypracoval v minulých letech otázky, protože je sepsal dobře, kvalitně a bez větších chyb. 

Mikrobiologie

Budu se chvástat? Jasně, že jo. Mikra se totiž dá naučit za pět dní. Ale stálo mě to nervy, asi šest hodin civění na youtube nebo facebook, dvě přečtené knížky zcela mimo učební plán, komunikační bariéru mezi rodiči a ostatními lidmi, na které jsem byla po necelý týden neuvěřitelně protivná, osm misek ovesné kaše, tabulku čokolády a dohromady jedno odpoledne na běžkách. Na zkoušku jsem šla s tím, že budu historicky první osobou, kterou z mikrobiologie vyhodí. Nevím, jak se to stalo, ale v indexu mám Áčko.

Učební materiál: Vypracované otázky - nejsou sice seřazené podle nové osnovy, v obecné části pár témat chybí, ale na zkoušku takového kalibru to stačilo. Pro nadšence doporučuji stránky: http://mikrobiologie.lf3.cuni.cz/

"Můj milý deníčku, z pohledu na západ slunce se mi rapidně přitížilo. Obávám se, že do postele již neulehnu a skomřu za svitu vycházejícího měsíce na záduchu nebo jinou podobnou nemoc. Včera jsem měla zesílenou bronchofónii a jemný vlhký chrop malého kalibru v oblasti apexu pravé plíce. Bylo by možná na čase pořídit si voskované boty a čekat."

Crooney

14/01/2017

(Tři dny do zkoušky. Dále zdravím spolubydlící, která si to tu možná bude číst.)

V závislosti na psychickém vyčerpání (které jsem jakživa nezažila, protože nemám ve zvyku kácet se hned při prvním neúspěchu, ale raději pozvolna vařit veškeré emoce a čekat, až jednou přetlak odklopí poklici) volím na odreagování různě dlouhé trasy MHD, a od cílových zastávek mířím na kolej pěšky (nejlepší rekord eviduji z roku 2015 trasou Doubravka - Heyrák).

Tentokrát jsem vyjela tramvají č.1 na Mikulášské náměstí, s plánem přejít řeku, projít kolem zimního stadionu a borské nemocnice klikatými ulicemi postsocialistických čtvrtí až k zastávce U práce.

čtou mě